4.40 A co dárcovství orgánů, transfúze krve a silné léky?
Pro křesťany je dobročinnost velmi důležitou součástí života. Dárcovství orgánů a krve jsou též způsoby dobročinnosti. Vždy je důležité uvědomovat si, že život jsme dostali od Boha a jsme zodpovědní za to, abychom jej chránili.
Usilovat o to, abychom trpícímu ulevili od bolesti, je správný křesťanský postoj. Léčba silnými léky proti bolesti může být eticky přijatelná dokonce i v případě, kdy v důsledku užívání léků dochází ke zkrácení života pacienta. Platí to ovšem pouze za předpokladu, že cílem podávání těchto léků není zkrácení života, ale úleva v utrpení.
Jsou transplantace a darování orgánů před i po smrti dovolené?
Transplantace orgánů je mravně přípustná, pokud se uskutečňuje se souhlasem dárce a bez nadměrných rizik pro něho. Pro ušlechtilý skutek darování orgánů po smrti musí být plně ověřeno, zda došlo ke skutečné smrti dárce. [KKKC 476]
Jaké léčebné procedury jsou dovoleny v bezprostřední blízkosti smrti?
Léčebné procedury, které se obvykle nemocné osobě poskytují, nelze oprávněně přerušit. Je oprávněné užívat utišujících prostředků, není-li cílem smrt, a zříci se léčení „za každou cenu“, to znamená použití neúměrných lékařských procedur bez rozumné naděje na kladný výsledek. [KKKC 471]
Jsou transplantace a darování orgánů před smrtí nebo po ní dovolené?
Dárcovství orgánů může prodloužit život nebo zvýšit jeho kvalitu, proto je to skutečná služba bližnímu, která je mravně v pořádku, pokud se uskutečňuje s dobrovolným souhlasem dárce a bez nadměrných rizik pro něho.
Pro ušlechtilý skutek darování orgánů po smrti musí být plně ověřeno, zda došlo ke skutečné smrti dárce a musí být naprosto jisté, že dárce dal za svého života svobodný a vědomý souhlas k transplantaci a že kvůli darování orgánu nebyl usmrcen. Existuje ovšem i dárcovství zaživa, například při transplantaci kostní dřeně nebo při dárcovství jedné ledviny. [Youcat 391]
Je eutanazie přípustná?
Aktivní přivození smrti je v každém případě proviněním proti přikázání „nezabiješ“ (Ex 20,13). Naopak stát nablízku člověku při jeho odcházení z tohoto světa je dokonce přikázáním lidskosti.
Pojmy aktivní asistence při umírání a pasivní pomoc při umírání často vnášejí do debaty nejasnosti. V podstatě jde o to, jestli někdo umírajícího člověka aktivně usmrtil nebo ho nechal zemřít. Ten, kdo napomáhá člověku ke smrti při takzvané aktivní asistenci při umírání, prohřešuje se proti pátému přikázání. Ten, kdo napomáhá člověku při umírání ve smyslu takzvané pasivní pomoci při umírání, následuje přikázání blíženské lásky. V tomto případě, kdy je stanovena pacientova jistá smrt, se upouští od mimořádných medicínských opatření, která nemají naprosto žádný vliv na výsledek. Toto rozhodnutí musí učinit sám pacient, případně k němu musí dát předem závazný pokyn. V situaci, kdy už toho není sám schopen, musí jeho vyslovené či předpokládané vůli učinit zadost zplnomocněný zástupce. Péče o umírajícího nesmí být nikdy přerušena. To je přikázání blíženské lásky a milosrdenství. Je žádoucí a odpovídající lidské důstojnosti, aby byly pacientovi podávány léky tišící bolest, a to i za cenu nebezpečí ukrácení jeho života. Avšak užití těchto prostředků nesmí cíleně směřovat ke smrti ani nesloužit jako prostředek usmrcení. [Youcat 382]
Transplantace orgánů jsou velkým krokem vpřed ve službě vědy člověku a nemálo lidí dnes za své životy vděčí právě jim. Technika transplantací se čím dál víc ukazuje jako účinný prostředek v dosahování primárního cíle veškeré medicíny – služby lidskému životu. Jednou z cest, jak pěstovat skutečnou kulturu života, je darování orgánů, prováděné eticky přijatelným způsobem, se zřetelem k nabídnutí šance na zdraví, ba i na život nemocným, kteří někdy jinou naději nemají. (Papež Jan Pavel II., promluva o transplantacích, 29. srpna 2000)
