2.45 Jak odpověděla církev na vývoj v 19. století?
Řím byl v roce 1870 začleněn do Italského království. To znamenalo konec Papežského státu, a tudíž i omezení světské moci papeže. Jeho morální vliv však rostl. Začaly se objevovat některé nové ideologie, které kritizovaly víru a označovaly ji za absurdní. Církev proto hledala nové cesty, jak prokazovat rozumnost víry. Papež též výraznou měrou podporoval vědecký výzkum.
V reakci na socialismus papež Lev XIII. napsal list (encykliku), v níž se zabývá otázkami, jak by měli dělníci, majitelé továren i stát spolupracovat na budování lepší společnosti. Vyzýval také k vytváření katolických odborových organizací. Tato encyklika je považována za první formální výraz sociální nauky církve.
Devatenácté století bylo stoletím velkých světců, nové vitality mnohých náboženských kongregací a víra byla silnější než všechny proudy, jež přicházejí a zase mizí… I v těžkých časech, kdy je povolání nedostatek, slovo Páně žije navždy. A ten, jak řekl sám Pán, kdo staví svůj život na této „skále“ slova Kristova, staví jej správně. Proto si můžeme být jistí. I v našich časech vidíme nové iniciativy víry. Vidíme, že v Africe, navzdory všem jejím problémům, rostou církvi nová povolání a to je povzbuzující. (Papež Benedikt XVI., promluva při setkání s kněžími diecéze Albano, 31. srpna 2006)
