2.11 Jaké jsou kořeny církve? Jak to všechno začalo?
Ježíš shromáždil první apoštoly, a tak ustanovil církev. Naši současní biskupové a papež jsou nástupci apoštolů. Již od začátku apoštolové určovali své nástupce – biskupy. Církev je tvořena společenstvím biskupů a dalších věřících.
Ve společenství církve se učíme společně žít a správně se modlit. Touto cestou se připravujeme na společný život s Bohem v nebi. Když hlásáme evangelium, zveme i další k životu v tomto společenství a především k životu v úzkém vztahu s Bohem.
Co je to „církev“?
Řecký výraz pro církev „ekklesia“ znamená vyvolení. My všichni, kdo jsme byli pokřtěni a věříme v Boha, jsme vyvoleni Bohem. Společně tvoříme církev. Kristus je podle Pavlových slov hlavou církve. My jsme jejím tělem.
Přijímáme-li svátosti a nasloucháme-li Božímu slovu, pak je Ježíš v nás a my v něm – a to je církev. Úzké životní společenství všech věřících s Ježíšem líčí Písmo svaté v nových a nových obrazech: jednou hovoří o Božím lidu, podruhé o Kristově nevěstě; církev je nazývána matkou, Boží rodinou nebo je přirovnávána ke svatební společnosti. Nikdy však není pouhou institucí, jenom nějakým „církevním úřadem“, který člověk může odsunout stranou. Mohou nás rozčilovat její chyby a nedostatky, ale nikdy se od ní nemůžeme distancovat, protože se Bůh pro ni neodvolatelně rozhodl a protože se od ní navzdory všem jejím hříchům neodvrátil. Církev je Boží přítomností mezi námi lidmi. Už proto bychom ji měli milovat. [Youcat 121]
Co je počátkem a dovršením církve?
Církev nachází počátek a dovršení ve věčném Božím plánu. Byla připravována ve Staré smlouvě vyvolením Izraele, jenž se stal znamením budoucího shromáždění všech národů. Základ církve položil svými slovy a činy Ježíš Kristus, ale především ji uskutečnil svou výkupnou smrtí a zmrtvýchvstáním. V den letnic se církev veřejně ukázala vylitím Ducha Svatého jako tajemství spásy. Svého dovršení dosáhne na konci časů jako nebeské shromáždění všech vykoupených. [KKKC 149]
Proč si Bůh přeje církev?
Bůh chce církev, protože nás nechce zachránit jako jednotlivce, nýbrž jako společenství. Přeje si, aby se celé lidstvo stalo jeho lidem.
Nikdo se nedostane do nebe nějakou asociální cestou. Ten, kdo myslí pouze na sebe a na spásu vlastní duše, žije asociálně. Něco takového není myslitelné ani v nebi ani na zemi. Bůh přece není a-sociální; není to osamělá a soběstačná bytost. Bůh v Trojici je v sobě „sociální“, je to společenství, věčné sdílení lásky. Podle Božího modelu je také člověk orientován na vztahy, sdílení, účast a lásku. Neseme zodpovědnost jeden za druhého. [Youcat 121]
Apoštolové pro nás přijali evangelium od Pána Ježíše Krista. S plnou posilou Ducha Svatého vyšli hlásat evangelium o Božím království, které má přijít. A jak, vedeni Duchem, kázali po vsích i městech, ustanovovali prvotiny svého hlásání za biskupy a jáhny pro ty, kteří měli uvěřit. [Sv. Klement Římský, List Korinťanům, kap. 42 (MG I, 292)]
Spása, která je vždy Božím darem, vyžaduje spolupráci člověka, a to jak k dosažení vlastní spásy, tak k dosažení spásy druhých. Tak to Bůh chtěl, proto ustanovil církev a zasadil ji do plánu spásy. (Papež Jan Pavel II., Redemptoris Missio [Poslání Krista Vykupitele], encyklika o stálé platnosti misijního poslání, čl. 9, 7. prosince 1990)
