1.50 Jak je důležité zmrtvýchvstání?

Zmrtvýchvstání je dovršením vtělení. Potvrzuje Kristovo božství i všechno, co Kristus konal a učil, a uskutečňuje všechna božská zaslíbení pro nás. Zmrtvýchvstalý, který přemohl hřích a smrt, je také základem našeho ospravedlnění a vzkříšení: již nyní nám zjednává milost přijetí za syny, jež je skutečnou účastí na životě jednorozeného Syna; později při slavném příchodu na konci časů vzkřísí z mrtvých naše tělo. [KKKC 131]

Protože od té chvíle smrtí už nic nekončí, vrátila se na svět radost a naděje. A když smrt ztratila nad Ježíšem „svou moc“ (Řím 6,9), přišla o svou moc i nad námi, pokud patříme k Ježíšovi. [Youcat 108]

Při smrti dochází k oddělení duše od těla, tělo propadá rozkladu, zatímco nesmrtelná duše jde vstříc Božímu soudu a čeká na opětné spojení s tělem, až vstane proměněné při druhém příchodu Pána. Pochopit, jak dojde ke vzkříšení, přesahuje možnosti naší představivosti a našeho rozumu. [KKKC 205]

Biblický pojem „tělo“ označuje člověka v jeho slabosti a smrtelnosti. Bůh však nepohlíží na lidské tělo jako na něco méněcenného. V Ježíši Kristu sám přijal „tělo“ (inkarnace), aby člověka vykoupil. Bůh tedy nevykupuje pouze lidského ducha, ale zachraňuje člověka celého, s duší i tělem.

Bůh nás stvořil s tělem a duší. Na konci světa nezahodí „tělo“, tj. celé stvoření, jako nějakou starou hračku. V „poslední den“ nás Bůh vzkřísí v našem těle – to znamená, že vstaneme z mrtvých se svým tělem, které nyní máme, ale toto tělo bude proměněno v oslavené. Ani Ježíš nepokládal své přebývání v těle za pouhou epizodu. Když se po svém zmrtvýchvstání zjevil učedníkům, mohli na jeho těle pozorovat skutečné rány po ukřižování. [Youcat 153]

Ve smrti se duše odděluje od těla. Tělo zaniká, zatímco duše kráčí vstříc Bohu a čeká, až bude znovu sjednocena se svým tělem vzkříšeným při druhém příchodu Pána.

Je zahaleno tajemstvím, jak proběhne vzkříšení našeho těla. Můžeme si ale pomoci obrazem a představit si to následovně: při pohledu na tulipánovou cibulku ještě nedokážeme rozeznat, jaká nádherná květina z ní v tmavé půdě vyroste. Podobně si neumíme představit budoucí podobu našeho nového těla. Pavel si je přesto naprosto jist: „Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu“ (1 Kor 15,43a). [Youcat 154]

Ke „společenství svatých“ patří všichni lidé, živí i zemřelí, kteří vložili veškerou svou naději v Ježíše a kteří k němu byli přivtěleni křtem. Protože tvoříme v Kristu jedno tělo, žijeme ve společenství zahrnujícím jak nebe, tak i zemi.

Církev je větší a živější, než bychom často předpokládali. Patří do ní živí i zemřelí, ať ještě procházejí procesem očišťování, nebo už jsou v Boží slávě, známí i neznámí, velcí světci i docela nenápadní lidé. Můžeme si navzájem pomáhat bez ohledu na hranici smrti. Můžeme prosit o přímluvu své patrony nebo oblíbené světce, ale i své zesnulé příbuzné, o nichž věříme, že už jsou u Boha. A naopak svými přímluvami můžeme přispět na pomoc našim zemřelým blízkým, kteří ještě procházejí vlastním očištěním. Cokoliv jednotlivec vykoná nebo vytrpí pro Krista, připočítává se k prospěchu všech. Bohužel však zároveň opačně platí, že každý hřích toto společenství poškozuje. [Youcat 146]