4.9 Je Desatero přikázání stále důležité?

Text Desatera je uveden Exodu 20,2–17 a druhá verze je Deuteronomiu 5,6–21. V církvi je používána katechetická formulace:

1. Já jsem Pán, tvůj Bůh: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého a matku svou.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nepožádáš statku bližního svého.

[Youcat 349]

Mladíkovi, který se na Ježíše obrací s touto otázkou, Ježíš odpovídá: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“, a potom dodává: „Pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,16–21). Následování Ježíše zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není zrušen, ale člověk je vyzýván, aby ho znovu našel v osobě božského Mistra, který je jeho dokonalým uskutečněním, zjevuje jeho plný význam a dosvědčuje jeho trvalou platnost. [KKKC 434]

Ve Starém zákoně toto přikázání zakazuje zobrazovat absolutně transcendentního Boha. Avšak od vtělení Božího Syna je křesťanské uctívání obrazů ospravedlněno (jak prohlašuje 2. nicejský koncil v roce 787), protože se zakládá na tajemství Božího Syna, který se stal člověkem a v němž se transcendentní Bůh stal viditelným. Nejde o klanění obrazu, ale vzdává se úcta tomu, koho obraz představuje: Kristu, Panně Marii, andělům a svatým. [KKKC 446]

Páté přikázání zakazuje jako těžce odporující mravnímu zákonu:

• přímé a úmyslné zabití  člověka, i spolupráci na něm;
• přímý potrat, chtěný jako cíl nebo prostředek, a také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace: protože lidská bytost musí být absolutním způsobem respektována a chráněna ve své integritě již od svého početí;
• přímou eutanazii, která je ukončením života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, aktivním zákrokem nebo opomenutím povinné pomoci;
• sebevraždu  i úmyslnou spolupráci na ní, neboť těžce uráží spravedlivou lásku k Bohu, sobě a bližnímu: odpovědnost sebevraha může být zvětšena, je-li sebevražda spojena s pohoršením, anebo zmenšena vlivem výjimečných psychických poruch nebo nadměrného strachu.

[KKKC 470]

Ačkoli v biblickém textu Desatera stojí „nezcizoložíš“ (Ex 20,14), tradice církve se řídí celkem mravního učení Starého a Nového zákona a šesté přikázání je pro ni souhrnem zakazujícím všechny hříchy proti čistotě. [KKKC 493]

Deset přikázání tvoří organický a nedělitelný celek, protože každé přikázání odkazuje na další přikázání a na celé Desatero. Nelze si libovolně vybírat pouze některá. Ten, kdo se proviní proti jednomu z nich, prohřeší se proti celému Zákonu

Zvláštností Desatera je, že zahrnuje celý lidský život. My lidé jsme totiž odkázáni jak na Boha (přikázání 1–3) tak i na své bližní (přikázání 4–10). Jsme bytostmi jak náboženskými, tak i sociálními. [Youcat 350]

Ateismus není hříchem tehdy, když se člověk nedověděl nic o Bohu nebo když zvažoval otázku Boha ve svém svědomí a nemohl přijmout víru. [2127–2128]

Hranice mezi tím, kdy člověk nemůže věřit, a mezi tím, kdy nechce věřit, je nejasná. Postoj, který odkládá víru jako nedůležitou věc, aniž by ji blíže přezkoumal, bývá často horší než uvážený ateismus. [Youcat 357]

Aby byla chráněna Boží tajemství a aby se věřící Izrael distancoval od pohanských kultovních obrazů, přikazovalo první přikázání: „Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí“ (Ex 20,4). Protože Bůh sám přijal v Ježíši Kristu lidskou podobu, byl zákaz obrazů v křesťanství zrušen. V pravoslavné církvi jsou ikony uctívány jako posvátné.

Ve Starém zákoně toto přikázání zakazuje zobrazovat absolutně transcendentního Boha. Nadále žije dál v židovství a v islámu, kde pořád platí zákaz zobrazovat Boha. Avšak od vtělení Božího Syna je křesťanské uctívání obrazů ospravedlněno (jak prohlašuje 2. nicejský koncil v roce 787), protože se zakládá na tajemství Božího Syna, který se stal člověkem a v němž se transcendentní Bůh stal viditelným: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9). Křesťané se neklanějí obrazům, ale vzdávají úctu tomu, koho obraz představuje: Kristu, Panně Marii, andělům a svatým. [Youcat 358]

Křesťané nahradili slavení soboty slavením neděle, protože Ježíš Kristus vstal z mrtvých právě nedělního rána. Pro křesťany se tak neděle stala prvním ze všech dní: „dnem Páně“.

Křesťanská neděle má tři podstatné prvky: 1. Připomíná stvoření světa a zprostředkovává slávu Boží dobroty. 2. Připomíná den, kdy byl svět obnoven v Ježíši Kristu. Tak to vyjadřuje modlitba z velikonoční vigilie: „Bože, tys nás nejen stvořil, ale když jsme zhřešili, také jsi nás vykoupil.“ 3. Na neděli se přesouvá i motiv odpočinku, a to nejen proto, aby člověk odpočinul od své práce, ale také proto, aby neděle byla předobrazem věčného odpočinutí člověka v Bohu. [Youcat 364]

Katolický křesťan slaví v neděli (nebo v předvečer neděle) mši svatou. V neděli nevykonává práci, která by mu bránila uctívat Boha, narušovala by sváteční charakter tohoto dne a narušila by jeho radost, klid a odpočinek.

Protože neděle je dnem slavení velikonočního tajemství, scházejí se křesťané už od nejstarších dob v tento den k oslavě smrti a zmrtvýchvstání svého Vykupitele, aby mu  projevovali svou vděčnost a znovu se sjednotili jak s ním, tak s ostatními členy církve. Proto je důležité pro každého katolického křesťana, aby „světil“ neděli i ostatní zasvěcené církevní svátky. V rámci nedělního klidu jsou dovoleny pouze naléhavé rodinné povinnosti a důležité společenské úkoly. Protože účast na nedělní bohoslužbě je zcela zásadní pro život křesťana, církev prohlašuje nepřítomnost na nedělní mši, vyjma závažných důvodů, za závažný hřích. [Youcat 365]