1.29 Nebyl Ježíš opravdu jen dobrý člověk nebo moudrý guru?
Ježíš je člověk i Bůh. Velký spisovatel C. S. Lewis jednou řekl: „Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím, anebo šílencem či něčím ještě horším.“
Někteří lidé považovali Ježíše za šílence nebo posedlého, ale jiní uvěřili, že on je Spasitel, kterého nám Bůh celou dobu sliboval. Neboť Ježíš působil, že slepí znovu viděli, chromí začali chodit a mrtví opět vstávali, a osvobodil nás svou smrtí na kříži od našich hříchů. To může být pouze Boží dílo, ne jen dílo nějakého člověka.
Jak církev vyjadřuje tajemství vtělení?
Církev učí, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk s dvojí přirozeností, božskou a lidskou, které nejsou smíšeny, nýbrž spojeny v osobě Slova. Proto všechno v Ježíšově lidství – zázraky, utrpení, smrt – musí být přičítáno jeho božské osobě, která jedná skrze přijatou lidskou přirozenost.
„Ó jednorozený Synu a Slovo Boha, ty, který jsi nesmrtelný, ráčil ses vtělit pro naši spásu v lůno svaté Boží Matky a vždy Panny Marie; ty, který ses bez proměny stal člověkem a byl jsi ukřižován, ó Kriste, Bože, ty, který jsi svou smrtí přemohl smrt, ty, který jsi Jeden ze svaté Trojice, oslavovaný s Otcem a Duchem Svatým, spas nás!“ (Byzantská liturgie sv. Jana Zlatoústého). [KKKC 89]
Měl vtělený Boží Syn duši s lidským poznáním?
Boží Syn přijal tělo oživené lidskou rozumovou duší. Svým lidským rozumem se Ježíš naučil mnoha věcem na základě zkušenosti. Avšak i jako člověk měl Boží Syn důvěrné a bezprostřední poznání Boha, svého Otce. Pronikal stejně do skrytých myšlenek lidí a plně poznával věčné záměry, které přišel zjevit. [KKKC 90]
Jak spolupracují dvě vůle vtěleného Slova?
Ježíš má vůli božskou i vůli lidskou. Za svého pozemského života Boží Syn lidsky chtěl všechno, o čem pro naši spásu božsky rozhodl s Otcem a Duchem Svatým. Kristova lidská vůle bez odporu a zdráhání koná božskou vůli, nebo lépe, je jí podřízena. [KKKC 91]
Co znamená, že Ježíš Kristus je zároveň pravý Bůh a pravý člověk?
V Ježíši se Bůh stal skutečně jedním z nás a naším bratrem; a přece nikdy nepřestal být Bohem, a tím i naším Pánem. Chalcedonský koncil roku 451 vyhlásil, že božství a lidství jsou v jediné osobě Ježíše Krista spolu „nerozdílně a nesmíšeně“ spojeny.
Církev dlouho zápasila o to, jak vyjádřit vztah božské a lidské přirozenosti v Ježíši Kristu. Božství a lidství si navzájem nekonkurují v tom smyslu, že by Ježíš byl jen zčásti Bohem a zčásti člověkem. Ani božská a lidská stránka se v Ježíšovi navzájem nesmísily. Bůh v Ježíši nepřijal tělo jen zdánlivě (doketismus), nýbrž stal se skutečným člověkem. Božská přirozenost a lidská přirozenost rovněž nepředstavují dvě různé osoby (nestorianismus). A není tomu ani tak, že by v Ježíši Kristu byla lidská přirozenost zcela pohlcena božskou (monofyzitismus). Proti všem těmto mylným učením si církev uchovala víru, že Ježíš Kristus je v jedné osobě zároveň pravý Bůh a pravý člověk. Známá formulace „nerozdílný a nesmíšený“ (chalcedonský koncil) se nesnaží vysvětlit to, co lidský rozum nedokáže obsáhnout, alespoň však vytyčuje jakési pevné linie víry. Vyznačuje „směr“, kterým je zapotřebí postupovat v odhalování tajemství osoby Ježíše Krista. [Youcat 77]
Kristus učinil tyto zázraky, ačkoli byl opovrhován mnohými, kteří si nevšímali velikosti věcí, které udělal, ale spíše jeho vlastní malosti. Jako kdyby si mezi sebou říkali: „Toto jsou božské věci, avšak on je člověk.“ Vidíte dvě věci – božská díla a člověka. Pokud božská díla nemůže učinit nikdo jiný než Bůh, dejte si pozor, neboť v tomto člověku je ukryt Bůh. [Sv. Augustin, Kázání, č. 126 (ML 38, 700)]
