DeoQuest and TweetignwithGOD

 

All Questions
prev
Předchozí:3.38 Proč se mám zpovídat knězi, a ne pouze Bohu?
next
Následující:3.40 Je pomazání nemocných totéž jako poslední pomazání?

3.39 Jak se mám správně zpovídat?

Svátosti

Nejprve se připravíš tak, že se Boha zeptáš, co je v tvém životě špatné a hříšné. Přesměrování na seznam otázek, které Ti pomohou připravit se ke zpovědi.

Poté jdeš za knězem a požádáš ho o požehnání, aby ses náležitě vyzpovídal/a. Stručně, kompletně a jasně vyznáš všechny hříchy, kterých ses dopustil/a. Kněz ti nabídne radu a uloží pokání. Průvodce krok za krokem ke svátosti smíření najdeš v aplikaci TsBOHEM.

Kněz ti dá rozhřešení (Boží odpuštění). V tento moment ti Bůh odpouští všechny hříchy, z nichž ses s kajícností vyznal. To znamená, že tvoje hříchy byly prostě smyty a ty můžeš s radostí žít jako křesťan.

Aby tvá zpověď byla dobrá, pros za poznání svých hříchů a buď ke knězi upřímný/á. Bůh ti skrze rozhřešení, které ti kněz udělí, skutečně odpouští.
Moudrost církve

Jaké jsou podstatné prvky svátosti pokání?

Jsou dva: úkony člověka, který se obrací vlivem Ducha Svatého, a rozhřešení udílené knězem, který jménem Krista uděluje odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění. [KKKC 302]

Je zpovědník vázán tajemstvím?

Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k osobám je každý zpovědník bez výjimky pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat svátostné zpovědní tajemství, to je naprosté tajemství ohledně hříchů, o nichž se dověděl při zpovědi. [KKKC 309]

Jak ještě pojmenováváme svátost smíření?

Svátost smíření se také nazývá svátost pokání, odpuštění, obrácení nebo též vyznání (zpověď). [Youcat 225]

Máme křest, který nás usmiřuje s Bohem. Proč tedy potřebujeme i svátost smíření?

Křest nás sice vyprošťuje z moci hříchu a smrti a uvádí nás do nového života Božích dětí, ale neosvobozuje nás od lidské slabosti a od náklonnosti ke hříchu. Proto se potřebujeme znovu a znovu usmiřovat s Bohem. Tu možnost nám poskytuje svátost smíření.

Zpovídat se není „in“; možná je to i obtížné a zpočátku nás to stojí značnou dávku přemáhání. Ale to, že můžeme v životě vždycky začít znovu – opravdu nanovo, je jednou z největších milostí: začínáme nezatíženi, bez hypoték ze včerejška, přijati s láskou a vybaveni novou silou. Bůh je milosrdný a toužebně si přeje, abychom jeho milosrdenství skutečně využili. Ten, kdo litoval svých hříchů a vyznal je, otvírá novou čistou stránku v knize svého života.  [Youcat 226]

Kdo ustanovil svátost smíření?

Sám Ježíš ustanovil svátost smíření, když se o velikonoční neděli zjevil svým učedníkům a vyzval je: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22a-23).

Nikde Ježíš nepopsal krásnějšími slovy podstatu svátosti smíření než v podobenství o milosrdném otci: bloudíme a ztrácíme směr, jsme v koncích. Ale náš Otec na nás čeká s velkou, ba nekonečnou touhou; odpouští nám, když se k němu navracíme, pokaždé nás přijímá, pokaždé nám odpouští hřích. Ježíš sám odpustil hříchy mnoha lidem; bylo to pro něho důležitější než konat zázraky. Tím předznamenával nastupující Boží království, v němž se uzdraví všechny rány a osuší se všechny slzy. Moc Ducha Svatého, kterou Ježíš odpouštěl hříchy, předal svým apoštolům. Půjdeme-li za knězem a s lítostí vyznáme své hříchy, padneme do náručí nebeskému Otci. [Youcat 227]

Kdo může odpouštět hříchy?

Jediný Bůh může odpouštět hříchy. „Odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5) mohl Ježíš říci jen proto, že je Boží Syn. Tuto službu smíření předal svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům- kněžím .

Mnozí prohlašují: To si vyřídím s Bohem osobně, k tomu nepotřebuji nějakého kněze! Bůh to chce ovšem jinak. On nás totiž zná. Utíkáme pryč před svými hříchy a rádi zametáme věci pod koberec. Proto Bůh chce, abychom své hříchy vyslovili a vyznali je tváří v tvář. Z toho důvodu se vztahuje na kněze: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,23). [Youcat 228]

Ze kterých hříchů se mám vůbec vyznávat?

Za normálních podmínek mohou být všechny smrtelné hříchy, které si v důkladném zpytování svědomí připomeneme a ze kterých jsme se zatím ještě nezpovídali, odpuštěny pouze ve svátostné individuální zpovědi.

Před svátostí smíření člověk samozřejmě bojuje s určitými zábranami. Překonat je, to je první krok k vnitřnímu uzdravení. Často nám pomůže, pomyslíme-li na to, že dokonce i papež musí sebrat odvahu a přiznat Bohu před jiným knězem své chyby a slabosti. Pouze v situacích existenciálního ohrožení (třeba ve válce, při leteckém útoku nebo když se nějaká skupina lidí ocitne v nebezpečí smrti) může kněz udělit rozhřešení i skupině lidí, aniž by předtím vyslechl jejich individuální vyznání vin (takzvaná generální absoluce). Pokud se však někdo potřebuje vyznat ze smrtelných hříchů, je třeba, aby to při nejbližší příležitosti učinil v osobní svátosti smíření. [Youcat 233]

Kdy je člověk povinen vyzpovídat se ze svých smrtelných hříchů? Jak často by měl přistupovat ke svátosti smíření?

Když člověk dosáhne věku, ve kterém je schopen rozlišovat, je povinen vyznávat své smrtelné hříchy. Církev naléhavě nabádá věřící, aby tak učinili alespoň jednou do roka. V každém případě má člověk přistupovat ke svátosti smíření před svatým přijímáním, pokud si je vědom závažného hříchu.

Hovoří-li církev o „věku schopném rozlišování“ má tím na mysli věk, ve kterém člověk dokáže užívat svého rozumu natolik, že umí bezpečně rozlišovat dobro od zla.  [Youcat 234]

Může kněz sdělovat někomu dalšímu, o čem se dověděl svátosti smíření?

V žádném případě ne. Zpovědní tajemství má absolutní platnost. Každý kněz by byl exkomunikován, kdyby sděloval někomu jinému cokoliv z toho, co se dověděl ve svátosti smíření. Dokonce ani policii nesmí nic říci nebo naznačit.

Sotva by kněz bral něco jiného tak vážně než právě zpovědní tajemství. Známe kněze, kteří raději podstoupili mučení a smrt, než by ho porušili. Proto lze ve svátosti smíření hovořit zcela otevřeně a s naprostým klidem knězi svěřit úplně všechno, protože jeho jediným úkolem v tomto okamžiku je být „Božím uchem“.[Youcat 238]

Co k tomu říkají církevní otcové

„Kaj se, a já tě zachráním.“ (srov. Ez 18,21); a opět: „Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ.“ (Ez 33,11). Pokání je tedy „život“, protože má přednost před smrtí. Ó hříšníku, jakým jsem i já, pospěš toto pokání obejmout tak jako trosečník prkno. Ono tě vytáhne, když toneš ve vlnách hříchu, a ponese tě vpřed do přístavu božské dobrotivosti. [Tertullián, O pokání, kap. 4 (ML 1, 1233)]