3.39 Jak se mám správně zpovídat?

Jsou dva: úkony člověka, který se obrací vlivem Ducha Svatého, a rozhřešení udílené knězem, který jménem Krista uděluje odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění. [KKKC 302]

Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k osobám je každý zpovědník bez výjimky pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat svátostné zpovědní tajemství, to je naprosté tajemství ohledně hříchů, o nichž se dověděl při zpovědi. [KKKC 309]

Svátost smíření se také nazývá svátost pokání, odpuštění, obrácení nebo též vyznání (zpověď). [Youcat 225]

Křest nás sice vyprošťuje z moci hříchu a smrti a uvádí nás do nového života Božích dětí, ale neosvobozuje nás od lidské slabosti a od náklonnosti ke hříchu. Proto se potřebujeme znovu a znovu usmiřovat s Bohem. Tu možnost nám poskytuje svátost smíření.

Zpovídat se není „in“; možná je to i obtížné a zpočátku nás to stojí značnou dávku přemáhání. Ale to, že můžeme v životě vždycky začít znovu – opravdu nanovo, je jednou z největších milostí: začínáme nezatíženi, bez hypoték ze včerejška, přijati s láskou a vybaveni novou silou. Bůh je milosrdný a toužebně si přeje, abychom jeho milosrdenství skutečně využili. Ten, kdo litoval svých hříchů a vyznal je, otvírá novou čistou stránku v knize svého života.  [Youcat 226]

Sám Ježíš ustanovil svátost smíření, když se o velikonoční neděli zjevil svým učedníkům a vyzval je: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22a-23).

Nikde Ježíš nepopsal krásnějšími slovy podstatu svátosti smíření než v podobenství o milosrdném otci: bloudíme a ztrácíme směr, jsme v koncích. Ale náš Otec na nás čeká s velkou, ba nekonečnou touhou; odpouští nám, když se k němu navracíme, pokaždé nás přijímá, pokaždé nám odpouští hřích. Ježíš sám odpustil hříchy mnoha lidem; bylo to pro něho důležitější než konat zázraky. Tím předznamenával nastupující Boží království, v němž se uzdraví všechny rány a osuší se všechny slzy. Moc Ducha Svatého, kterou Ježíš odpouštěl hříchy, předal svým apoštolům. Půjdeme-li za knězem a s lítostí vyznáme své hříchy, padneme do náručí nebeskému Otci. [Youcat 227]

Jediný Bůh může odpouštět hříchy. „Odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5) mohl Ježíš říci jen proto, že je Boží Syn. Tuto službu smíření předal svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům- kněžím .

Mnozí prohlašují: To si vyřídím s Bohem osobně, k tomu nepotřebuji nějakého kněze! Bůh to chce ovšem jinak. On nás totiž zná. Utíkáme pryč před svými hříchy a rádi zametáme věci pod koberec. Proto Bůh chce, abychom své hříchy vyslovili a vyznali je tváří v tvář. Z toho důvodu se vztahuje na kněze: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,23). [Youcat 228]

Za normálních podmínek mohou být všechny smrtelné hříchy, které si v důkladném zpytování svědomí připomeneme a ze kterých jsme se zatím ještě nezpovídali, odpuštěny pouze ve svátostné individuální zpovědi.

Před svátostí smíření člověk samozřejmě bojuje s určitými zábranami. Překonat je, to je první krok k vnitřnímu uzdravení. Často nám pomůže, pomyslíme-li na to, že dokonce i papež musí sebrat odvahu a přiznat Bohu před jiným knězem své chyby a slabosti. Pouze v situacích existenciálního ohrožení (třeba ve válce, při leteckém útoku nebo když se nějaká skupina lidí ocitne v nebezpečí smrti) může kněz udělit rozhřešení i skupině lidí, aniž by předtím vyslechl jejich individuální vyznání vin (takzvaná generální absoluce). Pokud se však někdo potřebuje vyznat ze smrtelných hříchů, je třeba, aby to při nejbližší příležitosti učinil v osobní svátosti smíření. [Youcat 233]

Když člověk dosáhne věku, ve kterém je schopen rozlišovat, je povinen vyznávat své smrtelné hříchy. Církev naléhavě nabádá věřící, aby tak učinili alespoň jednou do roka. V každém případě má člověk přistupovat ke svátosti smíření před svatým přijímáním, pokud si je vědom závažného hříchu.

Hovoří-li církev o „věku schopném rozlišování“ má tím na mysli věk, ve kterém člověk dokáže užívat svého rozumu natolik, že umí bezpečně rozlišovat dobro od zla.  [Youcat 234]

V žádném případě ne. Zpovědní tajemství má absolutní platnost. Každý kněz by byl exkomunikován, kdyby sděloval někomu jinému cokoliv z toho, co se dověděl ve svátosti smíření. Dokonce ani policii nesmí nic říci nebo naznačit.

Sotva by kněz bral něco jiného tak vážně než právě zpovědní tajemství. Známe kněze, kteří raději podstoupili mučení a smrt, než by ho porušili. Proto lze ve svátosti smíření hovořit zcela otevřeně a s naprostým klidem knězi svěřit úplně všechno, protože jeho jediným úkolem v tomto okamžiku je být „Božím uchem“.[Youcat 238]