3.38 Proč se mám zpovídat knězi, a ne pouze Bohu?
Ježíš si celým svým srdcem přeje odpuštění hříchů všech lidí. Proto za náš zemřel na kříži! K odpuštění hříchů Ježíš ustanovil svátost smíření, známou také jako zpověď.
Apoštoly a jejich nástupce (biskupy a kněze) Ježíš pověřil, aby ve jménu Božím odpouštěli lidem hříchy (Jan 20,21-23) Jan 20,21-23: Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ . Když tě kněz zbavuje hříchů (rozhřešení), je ti Bohem skutečně odpuštěno. Není tedy důvod o odpuštění pochybovat. V aplikaci #TwGOD můžeš najít slova rozhřešení v mnoha jazycích.
Proč existuje svátost pokání po křtu?
Nový život v milosti, přijaté při křtu, neodstranil slabost lidské přirozenosti ani náklonnost ke hříchu (totiž žádostivost), proto Kristus ustanovil tuto svátost k obrácení pokřtěných, kteří se hříchem od něho vzdálili. [KKKC 297]
Kdo je udělovatelem svátosti pokání?
Kristus svěřil službu smíření svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a kněžím, spolupracovníkům biskupů. Biskupové a kněží se tedy stávají nástroji Božího milosrdenství a spravedlnosti. Vykonávají moc odpouštět hříchy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. [KKKC 307]
Jak ještě pojmenováváme svátost smíření?
Svátost smíření se také nazývá svátost pokání, odpuštění, obrácení nebo též vyznání (zpověď). [Youcat 225]
Máme křest, který nás usmiřuje s Bohem. Proč tedy potřebujeme i svátost smíření?
Křest nás sice vyprošťuje z moci hříchu a smrti a uvádí nás do nového života Božích dětí, ale neosvobozuje nás od lidské slabosti a od náklonnosti ke hříchu. Proto se potřebujeme znovu a znovu usmiřovat s Bohem. Tu možnost nám poskytuje svátost smíření.
Zpovídat se není „in“; možná je to i obtížné a zpočátku nás to stojí značnou dávku přemáhání. Ale to, že můžeme v životě vždycky začít znovu – opravdu nanovo, je jednou z největších milostí: začínáme nezatíženi, bez hypoték ze včerejška, přijati s láskou a vybaveni novou silou. Bůh je milosrdný a toužebně si přeje, abychom jeho milosrdenství skutečně využili. Ten, kdo litoval svých hříchů a vyznal je, otvírá novou čistou stránku v knize svého života. [Youcat 226]
Kdo ustanovil svátost smíření?
Sám Ježíš ustanovil svátost smíření, když se o velikonoční neděli zjevil svým učedníkům a vyzval je: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22a-23).
Nikde Ježíš nepopsal krásnějšími slovy podstatu svátosti smíření než v podobenství o milosrdném otci: bloudíme a ztrácíme směr, jsme v koncích. Ale náš Otec na nás čeká s velkou, ba nekonečnou touhou; odpouští nám, když se k němu navracíme, pokaždé nás přijímá, pokaždé nám odpouští hřích. Ježíš sám odpustil hříchy mnoha lidem; bylo to pro něho důležitější než konat zázraky. Tím předznamenával nastupující Boží království, v němž se uzdraví všechny rány a osuší se všechny slzy. Moc Ducha Svatého, kterou Ježíš odpouštěl hříchy, předal svým apoštolům. Půjdeme-li za knězem a s lítostí vyznáme své hříchy, padneme do náručí nebeskému Otci. [Youcat 227]
Kdo může odpouštět hříchy?
Jediný Bůh může odpouštět hříchy. „Odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5) mohl Ježíš říci jen proto, že je Boží Syn. Tuto službu smíření předal svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům- kněžím .
Mnozí prohlašují: To si vyřídím s Bohem osobně, k tomu nepotřebuji nějakého kněze! Bůh to chce ovšem jinak. On nás totiž zná. Utíkáme pryč před svými hříchy a rádi zametáme věci pod koberec. Proto Bůh chce, abychom své hříchy vyslovili a vyznali je tváří v tvář. Z toho důvodu se vztahuje na kněze: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,23). [Youcat 228]
Ze kterých hříchů se mám vůbec vyznávat?
Za normálních podmínek mohou být všechny smrtelné hříchy, které si v důkladném zpytování svědomí připomeneme a ze kterých jsme se zatím ještě nezpovídali, odpuštěny pouze ve svátostné individuální zpovědi.
Před svátostí smíření člověk samozřejmě bojuje s určitými zábranami. Překonat je, to je první krok k vnitřnímu uzdravení. Často nám pomůže, pomyslíme-li na to, že dokonce i papež musí sebrat odvahu a přiznat Bohu před jiným knězem své chyby a slabosti. Pouze v situacích existenciálního ohrožení (třeba ve válce, při leteckém útoku nebo když se nějaká skupina lidí ocitne v nebezpečí smrti) může kněz udělit rozhřešení i skupině lidí, aniž by předtím vyslechl jejich individuální vyznání vin (takzvaná generální absoluce). Pokud se však někdo potřebuje vyznat ze smrtelných hříchů, je třeba, aby to při nejbližší příležitosti učinil v osobní svátosti smíření. [Youcat 233]
Může člověk přistoupit ke svátosti smíření, i když jsem se nedopustil žádných smrtelných hříchů?
Svátost smíření je pro člověka velkým darem uzdravení a hlubokého vztahu s Pánem i v případě, že by se nemusel nezbytně vyznat se ze svých hříchů.
V Taizé, na poutích, během světových setkáních mládeže – všude potkáváme mladé lidi, kteří se usmiřují s Bohem. Křesťané, usilující o opravdové následování Ježíše, touží po radosti, která tryská z nového radikálního začátku s Bohem. Dokonce i svatí pravidelně přistupovali ke svátosti smíření, kdykoliv jen k tomu měli příležitost. K růstu v pokoře a v lásce potřebovali, aby je až do posledního zákoutí duše prozářilo Boží uzdravující světlo. [Youcat 235]
Může kněz sdělovat někomu dalšímu, o čem se dověděl svátosti smíření?
V žádném případě ne. Zpovědní tajemství má absolutní platnost. Každý kněz by byl exkomunikován, kdyby sděloval někomu jinému cokoliv z toho, co se dověděl ve svátosti smíření. Dokonce ani policii nesmí nic říci nebo naznačit.
Sotva by kněz bral něco jiného tak vážně než právě zpovědní tajemství. Známe kněze, kteří raději podstoupili mučení a smrt, než by ho porušili. Proto lze ve svátosti smíření hovořit zcela otevřeně a s naprostým klidem knězi svěřit úplně všechno, protože jeho jediným úkolem v tomto okamžiku je být „Božím uchem“. [Youcat 238]
Věz, že hříchy jsou odpouštěny skrze Ducha Svatého. Ačkoli službu odpouštění hříchů vykonávají lidé, nečiní tak nějakou vlastní mocí. Odpouštějí totiž hříchy nikoli vlastním jménem, ale ve jménu Otce a Syna i Ducha Svatého. Oni žádají – Božství dává; služba je od člověka – dar je od Moci na výsosti. [Sv. Ambrož, O Duchu Svatém, kniha 3, kap. 18 (ML 16, 808)]
Nechť není nikdo zadržován ať už hříchem, nebo lety od přijetí spásy. Pro toho, kdo stále přebývá v tomto světě, nikdy není pozdě na pokání. Přístup k Božímu odpuštění je otevřen a pro ty, kdo hledají a chápou pravdu, je přístup snadný. (…) Tomu, kdo se vyznává, se promíjejí hříchy a tomu, kdo věří, se z Boží dobroty uděluje spásonosné odpuštění. [Sv. Cyprián, Demetriovi, kap. 25 (ML 4, 563)]
