1.33 Bůh je jeden a zároveň jsou tři. Není to nesmysl?

Bůh zanechal několik stop svého trojjediného bytí ve stvoření a ve Starém zákoně, avšak hlubina jeho bytí jako Nejsvětější Trojice je nepřístupným tajemstvím pro pouhý lidský rozum a také pro víru Izraele před vtělením Božího Syna a sesláním Ducha Svatého. Toto tajemství, které je pramenem všech ostatních tajemství víry, zjevil Ježíš Kristus. [KKKC 45]

Ježíš Kristus nám zjevuje, že Bůh je „Otec“, nejen proto, že je stvořitelem vesmíru a člověka, ale především proto, že od věčnosti plodí Syna, který je jeho Slovo, „odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty“ (Žid 1,3). [KKKC 46]

Duch Svatý je třetí osoba Nejsvětější Trojice. Je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu. „Vychází z Otce“ (Jan 15,26), který je počátek bez počátku, prvotní zdroj celého trinitárního života. A vychází také ze Syna (Filioque) skrze věčné darování Otce Synu. Duch Svatý, seslaný jak Otcem, tak vtěleným Synem, uvádí církev „do poznání celé pravdy“ (Jan 16,13). [KKKC 47]

 Církev vyjadřuje svou trinitární víru tím, že vyznává jednoho Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha Svatého. Tři božské osoby jsou jediný Bůh, protože každá z nich je totožná s plností jediné a nedílné božské přirozenosti. Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné skrze vztahy, které je uvádějí do vzájemného poměru: Otec plodí Syna, Syn je plozen Otcem, Duch Svatý vychází od Otce i Syna. [KKKC 48]

Jako jsou božské osoby neodlučitelné ve své jediné podstatě, tak jsou také neodlučitelné v tom, co působí: Trojice má jedno a totéž konání. Nicméně v jediném božském působení každá božská osoba je přítomna podle způsobu, který je jí vlastní v Trojici.

„Ó můj Bože, Trojice, které se klaním... utiš mou duši; vytvoř z ní své nebe, svůj oblíbený příbytek, místo svého odpočinku. Ať tě nikdy neponechám samotného, ale ať jsem tam vždy úplně se vším, co jsem, svrchovaně bdělá ve své víře, adorující a zcela se nabízející tvému tvůrčímu působení“  (bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice).

[KKKC 49]

Věříme v jednoho Boha ve třech osobách (Trojice). „Bůh není samota, nýbrž dokonalé společenství.“ (Benedikt XVI., 22. května 2005).

Křesťané se nemodlí ke třem různým bohům, nýbrž k jedinému Bohu Otci, Synu a Duchu svatému. To, že je Bůh trojjediný, nám sdělil Ježíš Kristus: on, Syn, hovoří o svém Otci v nebi („Já a Otec jedno jsme“, Jan 10,30). Modlí se k němu a dává nám svého svatého Ducha, který je láskou Otce a Syna. Proto jsme byli pokřtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Mt 28,19). [Youcat 35]

Nikoliv. Boží trojjedinost (Trojice) je tajemství. O Bohu ve třech osobách víme jenom díky Ježíši Kristu.

Lidé nedokážou odhalit tajemství Boží Trojice prostředky vlastního rozumu. Pokud však přijmou Boží zjevení v Ježíši Kristu, poznávají racionální důvody tohoto tajemství,. Kdyby Bůh byl sám a osamělý, nemohl by milovat od věčnosti. Osvíceni Ježíšem, objevujeme už ve Starém zákoně (např. Gn 1,2; 18,2; 2 Sam 23,2), ba dokonce v celém stvoření stopy Boží Trojice.  [Youcat 36]

Boha uctíváme jako Otce proto, že je Stvořitel a láskyplně se ujímá svého stvoření. Ježíš, Boží Syn, nás učí hledět na svého Otce jako na našeho Otce a oslovovat ho „Otče náš“.

Mnohá náboženství vzývají boha jako „otce“. Starozákonní Izraelité nazývali Boha Otcem  (Dt 32,6; Mal 2,10) s vědomím, že je i jako matka (Iz 66,13). V lidské zkušenosti představují otec a matka původ a autoritu, bezpečí a podporu. V Ježíši Kristu poznáváme, jaký je skutečně Bůh jako Otec: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9). V podobenství o ztraceném synu se Ježíš dotýká nejhlubší lidské touhy po milosrdném otci. [Youcat 37]

Duch Svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice (Trojice) a má stejnou božskou velikost jako Otec a Syn.

Objevíme-li v sobě Boží skutečnost, máme co dělat s působením Ducha Svatého. Bůh nám „poslal do srdce Ducha svého Syna“ (Gal 4,6), aby zcela naplnil naše srdce. Křesťan nalézá v Duchu Svatém hlubokou radost, vnitřní pokoj a svobodu. „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: ‘Abba, Otče!’“ (Řím 8,15). V Duchu Svatém, kterého přijímáme ve křtu a v biřmování, můžeme volat k Bohu „Otče“. [Youcat 38]

Ježíš z Nazareta je Syn, druhá božská osoba, ke které se obracíme, když se modlíme: „… ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Mt 28,19).

Buď byl Ježíš podvodník, když se prohlásil Pánem nad sobotou a když neodmítal oslovení „Pán“, které příslušelo jen Bohu – nebo byl skutečně Bůh. K pohoršení došlo v okamžiku, když začal odpouštět hříchy. Tím se v očích svých současníků dopustil smrtelného provinění. Díky zázrakům a mocným činům, které konal, ale především díky zmrtvýchvstání učedníci poznali, kým Ježíš opravdu je, a začali ho uctívat jako Pána. Taková je i víra církve. [Youcat 39]